autor: Pavel Kohout - majitel feny Elli Srdcerváč

Amatérské rady amatérského chovatele

Dogtreking - Jednooký vlk (9. 5.2013)

Co se děje na dvorku – zemřít trekem
Tak a je to za námi ! Co? No přece další Long . Údajných 87 km Broumovskými skalami. Nádhera! Dogtrekkingfilie propuká týden před startem. Mé duševní přípravy jsou narušovány pouze občasnou korespondencí s paní chovatelkou o podobě obleku na světovou výstavu domestikovaných bestií v Budapešti. Na celý průběh závodu má nečekaný vliv existencionální vnímání času mojí osobou a Mrtvé srny. Vliv, který se ukazuje být vlivem fatální. Jeden nutný exkurs na vysvětlenou. Narodiv se v prostředí, které světí neděli jako svátek klidu a žijíc následně delší období mezi lidmi, kteří to samé dělají o 3000 let déle, ale v sobotu, nerozlišuji význam těchto dní. A to nemluvím o tom, že po mém pobytu mezi lidmi, kteří nepracují v pátek , vás nutně napadne myšlenka. Když budete promyšleně konvertovat mezi monotheistickými náboženstvími zbyde vám 3,5 denní pracovní týden. Z těchto úvah mě probral až poslední americký chlebodárce, který mne naučil, že existuje jen jeden bůh jménem Dolar. Pije kolu, žere krocany a lidé ho světí tak, že pracují v nepřetržitém provozu, celý rok.
Na konci minulého roku plnila stránky masmédií zpráva, že u Máyů končí kalendář posledním dnem loňského roku. Já té zprávě nevěnoval zprvu žádnou pozornost. Jak velká to byla chyba, se ukázalo až tento víkend. Tolik, krátký exkurz na vysvětlení událostí příštích.
Celý natěšený odjíždím do Dvora Králové vyzvednout indiánku zpod Ještědu. Mrtvá srna zprvu odmítala jakoukoli mojí pomoc, chtěla pouze noční doprovod na cestě k vítězství, který neměl být rušen střetem s nějakým úchylákem. Potom mi zavolala, že ji klidně mohu vyzvednout v ve Dvoře. Potom mi ještě zavolala, že jí také mohu koupit mapu Broumovska, až budu kupovat tu svoji. Potom mi ještě zavolala, kolik mám místa v autě, že bere ještě svoje teape a v žádném případě nebude spát se mnou v autě. Na nádraží dochází k první dojemné scéně. Elli se vítá se svým synovcem. Lidi ustupují a dělají prostor na psí zápasy pro dva psy neznámé rasy , podobné vlku. Raději urychleně odsurfujeme z nádražní budovy. Celý vysmátí dojíždíme do místa startu. Stahuji okénko na vysmátou pořadatelku a……….
„Ahoj tak co jedete na Mid ?“
Co je to za blbou otázku ?
„Jasně, že LONG“, odpovídám . Stálese usmívám až do chvíle odpovědi.
„Tak to jste měli přijet včera!“ Úsměv definitivně mrzne na rtech. To je odpověď na mé vnímání času a jeho rozsáhlé odůvodnění v úvodu. Uznávám, že stačilo napsat, že jsem blbej a indiáni už nemají kalendář , ale to by nebylo stylové. Pořadatelka nás neznala a tak nám dala z jejího pohledu vtipný návrh. Start nám napíší v 9°° ráno a až dorazí hlavní pořadatel můžeme na trať s 12 hodinovým distancem. „Tak jo!“ Vyhrkla ze sebe bez smyslu Mrtvá srna zvyklá za poslední měsíc všude vítězit. Nechápala, jak nějakých 12 hodin může zhatit její touhu po vítězství (od té doby, co skončil Mayský kalendář, používají indiáni od Jablonce pouze čas, kdy ježci už spí, nebo jsou ježci vzhůru a tam se nějakých dvanáct hodin ztratí). Hlavní rozhodčí se pokusil napravit špatný žert své ženy a pomocnice v jedné osobě ještě tím, že nás pustí na trať až ráno, protože v noci jsou Adršpašské skály neprůchodné. Zbytečně. Nakonec se domlouváme na startu s 19,5 hodinovým distancem. Dvacetihodinovou hranici nebyla ochotna připustit ani Mrtvá srna. Marně jsem se jí snažil přemluvit, že to už je detail, při tak velkém časovém odstupu o jejím vítězství již těžko bude rozhodovat cílová kamera. O startu ve dvě hodiny a třicet jedna minuta rozhodli naši psi. Od 23°° si totiž Dingo se svým metrosexuálními chováním vzpomněl, že jeho teta Elli je špinavé prase a začal jí olizovat. Elli v tom spatřovala něco jiného . V autě italské provenience se nakonec podvolila spát i Mrtvá srna, její mohutné teape zůstalo sbaleno na zadní sedačce. Startujeme ve chvíli , kdy do cíle dochází první závodníci. Naše srnka si smutně při nazouvání mokasín povzdechne. I jí konečně došlo co se stalo. Plný počet bodů za vítězství dnes rozhodně nebude. Do Adršpachu vlétáme se smečkou za ranního kuropění a neustálého přeskakování z balvanu na balvan. Je s podivem, jak i v tomto terénu mi dokázala Mrtvá srna sdělit celý obsah své diplomové práce bez krvácejícího jazyku. Po odchodu ze skalního města se stává politováníhodná situace. Doháníme dva Longaře. Mrtvá srna okamžitě přehodnocuje své pořadí a provádí přepočet tempa. Opět se vidí na stupních vítězů. Konec konců i šampioni se občas umístí na třetím místě. Tempo se zrychluje. S jen z mladické nerozvážnosti pronáším trekařské moudro : „ Co nestihneme za světla v noci nedoženem!“ To byla blbá hláška. Srnka zabodla prst do mapy a zavěštila: „Zde se setmí!“ Ve své stařecké ješitnosti se nechci doznat k tomu, že mně se již pro nedostatek kyslíku občas stmívá již nyní.
55km. Do této chvíle bych za své znalosti zeměpisu dal ruku do ohně. Nejvyšší hora v Čechách je přeci Sněžka. Omyl. Ruprechtický špičák. U jeho 880m.n.v. zapomněli dopsat geografové ještě jednu 8 a možná dokonce na ležato. Ta hnusná indiánka nahodila strojové tempo, které nezvládám a vlaji za ní jak toaletní papír na žvýkačce. Potím se. Šíleně se potím. Naštěstí bůh mne vyslyšel a můj pot začal omývat ledovým deštěm. Bohužel, pak někam odešel a nechal nás mýt až do konce. Při sestupu z hory hor dochází k situaci, kdy musíme odepnout psy, aby nedošlo k úrazu. Mohlo dojít k vzájemnému stržení ze srázu. To co předvedli Elli a Dingo Srdcerváč nám vyrazilo dech. Toto video bych nechal povinně 24 hodin promítat výboru KCHČSV. Snad by pak pochopili, kde je opravdová charakterová a fyziologická převaha Československého vlčáka a přestali se snažit překonat malińáky. Konec bezpředmětné těžce filozofické myšlenky. Po odchycení tryskomyší , které se naším tempem vyloženě nudili, pokračujeme dál.
Jdeme po státní hranici s Polskem. Té noci jsme poznali ještě jednu chybu českých geografů. Nejdelší společná hranice mezi státy je ta mezi Čechami a Polskem. Nad ní slunce nezapadá, respektive v našem případě nevychází.
Naše tempo povolilo po setmění pouze dvakrát. Poprvé, když nám cestu zkřížila bachyně s prasátky. To Eliška znejistila. Zato Dingo aElli si byli jistí! Takhle tlustý pes bez psovoda nemá na trati co dělat a chtěli ho okamžitě vyloučit ze závodu. Druhé zvolnění nastalo o chvíli později.
„Tady není značka!“ dí Mrtvá srna uprostřed mokřadu. Částečně se probouzím s kómatu.
„Počkej tady! Já se kouknu.“ Odpovídám a potácím se jedním z možných směrů. No jasně ,tady je mrška jedna schovaná. Něco je na ní divné. „Eliško, my jdeme po zelené?“
„Nééé, po modré!“ Delirický stav je ten tam. Jdeme si prohlédnout určitý úsek naší státní hranice ještě jednou. Nezaujatý pozorovatel by musel konstatovat že kontrola státních hranic pokračuje v nezměněné podobě v Chengenském prostoru i nyní.
Od 70 kilometru se začíná měnit situace v teamu. Eliška si uvědomuje nezvratný fakt umístnění v druhé desítce a já našel pod pončem v opasku batohu placatici s nouzovou dávkou Tullamore dew pro případ ztroskotání. Po vycucání poloviny obsahu je svět najednou krásnější a i ten déšť je nějaký teplejší. Vidím, jak Mrtvá srnka citově strádá. Snažím se indiánku přesvědčit o blízkosti tábora. Zhodnocením mé snahy je pouze strohá věštba : „Hovno není!!“ Poté následuje přísaha. „Nikdy v životě už nejdu bez bivaku a vždy jen v létě!“ Mou rádoby vtipnou poznámku: „A ve správném datu!“ ani nevnímá, protože se jí ani nesměje.
Cíl.
Mrtvá srna uléhá opět do automobilu italské výroby a usíná. Budí nás metrosexuální Dingo, který se po umytí svých tlapek nesnesl koukat na vesnického vidláka, svou tetu Elli. Navíc majíc před sebou obrázek z televize NOVA o výbuchu plynu, ani já nespal v klidu. Dva usychající psi, náš oděv, boty a sváteční ponožky Mrtvé srny mohli vytvořit z mého auta obdobu Yellowstonského super vulkánu.
Mrtvá srna ihned zaregistrovala můj pohyb. Z útrob jejího spacáku se ozvalo : „Fryšták se dá jít taky v kuse!“
V Nozově by se měli zamyslet komu prodávají psy. Jsou to blázni a né lidi !!!!!

Nejstarší články najdete na konci této stránky